http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/204324lev2.jpg http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/63333500_baracca.jpg http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/80566600_rome.jpg http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/70094300_san_marco.jpg http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/12691200_santa_maria_salute.jpg http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/81310800_firenze.jpg http://www.archiworld.cz/components/com_gk2_photoslide/images/thumbm/36073500_pisa.jpg

Teorie architektury

20. Paměť architektury a tvořivý vývoj ‐ etika a estetika, pravzor a ideální typ, percepce a recepce urbánní krajiny

Teorie architektury

ESTETIKA stavební – nauka o kráse a umění ve stavitelství
- Hledá zákonitosti krásných staveb, jež vyšší měrou vzbuzují v umělecky vytříbeném současníku libost, uspokojení, uvolnění a náladu.

- Snaží se redukovati složitý dojem stavby na zákonité spolupůsobení jednodušších prvků, jež nelze často definovati, nýbrž na ně poukázati, jejich vlastnosti vyčísti a přesně popsati, např.:

  • soulad pohledový
  • harmoničnost
  • dojem ukončeného celku
  • charakter odpovídající okolí
  • princip přehledné členitosti
  • jasné, souladné a rytmické uspořádaní hmot podle vnitřních prostorů
  • barevnost
  • nálada vlastní celku a jiné


- K důležitým podmínkám krásy patří:

  • pocit bezpečnosti
  • účelnost řešení půdorysného
  • vhodné použití a uplatnění stavebního materiálu
  • dokonalost a účelnost konstrukce a jiné


- Z pouček estetiky stavební odvozuje praktické důsledky nauka o stavební kompozici
- Pravidla estetiky stavební nejsou ztrnulá beze vší výjimky pro tvořícího architekta, jsou to poznatky relativní, mění se s vkusem doby i novými metodami stavebními, ale v běžné praksi určují směrnice (krajní účelnost, technickou dokonalost, jednotnost prostorového řešení, žádné detaily, barevnost), jež slouží dobře k vyvarování hrubých chyb.


ESTETIKA – nauka o estetičnu
( estetično - základní kategorie estetiky vztahující se k lidské schopnosti poznávat, tvořit a hodnotit z hlediska vnímání krásy, ošklivosti, harmonie apod.
Estetično v sobě zahrnuje jak kladný, tak i záporný prvek esteticky vnímané reality. Pojem = krása = koresponduje pouze s kladnou hodnotou estetična.)
- Souhrnný pojem pro vědu o estetické činnosti člověka, který vnímá, formuje a hodnotí svět z hlediska vzájemného poměru krásy, ošklivosti a dalších estetických kategorií.
- Původně filozofická disciplína, postupně se vyvíjející v samostatnou vědu.
- Prolíná se s teorií umění, avšak není s ní totožná, neboť se zabývá i mimouměleckými oblastmi estetična.
- Estetiku jako filozofickou disciplínu (vědu o kráse) založil A.G.Baumgarten (*1714 +1762), některé estetické pojmy a teorie však byly formulovány již v antice (=extáze, =harmonie, =katarze, =symetrie aj.)
- Platón vysoce hodnotil krásu, která je smyslovým zjevením ideje dobra. Aristotelés se zaměřil zejména na zkoumání umění samého a důkladně rozpracoval teorii nápodoby. Velký význam má krása v učení Platónově. Na počátku středověku Augustinus přejímal princip jednoty v rozmanitosti a učil, že všechna krása pochází od Boha.
- Aktivní roli subjektu v estetickém soudu zkoumal I.Kant.
- Hegel definoval estetiku jako “filozofii umění”, smyslová krása je pro něj projevením absolutní ideje, v umění se člověk pozvedá k absolutnu.
- V 19. a 20. stol. vznikaly estetické proudy kladoucí důraz na iracionální aspekty estetického vnímání a tvorby (A.Bergson, B.Croce, W.Dilthey) i školy zaměření
pozitivistického.
- Psychologická estetika klade důraz na introspekci a analýzu prožitku umělců (S.Freud aj.), sociologickou estetiku představuje např. H.Taine a M.J.Guyau.
Značného vlivu nabývá škola fenomenologická (M.Geiger, R.Ingarden). Srovnávací estetika zkoumá vztahy mezi jednotlivými druhy umění, strukturální estetika zkoumá jeho formy a struktury.


ETIKA
Etika (z řeckého ethos - mrav), nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. V antice etika odpovídala nejen na otázky, co je dobré a co je špatné, ale jednalo se o teorii způsobu lidského života. Sókratés mluví o tom, že jej vede daimonion (svědomí), věřil, že poznání je ctnost a neřest je důsledkem neznalosti.

Pravzor - ideální typ
- stěžejním úkolem architektury byla vždy výstavba prostorné uzavřené síně na základě pamalého vývoje trvající celé generace
- archetyp - 2 podoby (úzký + široký); definován jistým nožstvím trvalých znaků, měnící se dle doby
- budování účelového prostoru - 3 základní typy:

  • obydlí člověka
  • Boha
  • mrtvých


- začátek stavebního vývoje (ideální typ) - apsidární chýše, kruhová chýše - základy křivočarých domů v Olimpii, kopule z nepálených cihel na kamenném základě
- Orchomena - úzký, hluboký prostor - evropský typ
- široký, mělký - orientální typ

 

29 - Zahradní města až po současné satelity

Teorie architektury

město zahradní – malé město nebo sídliště s nízkou a řídkou zástavbou, prostoupenou přírodními prvky na pozemcích obytných domů i na veřejných prostranstvích. Z větší části bývá obklopeno volnou přírodou, nebo zemědělskou půdou. Obdobný charakter jako zahradní město má i zahradní předměstí. Zahradní město je považováno za nový typ města, umožňující výraznou změnu kvality bydlení. Koncepce zahradních měst představuje významný zlom ve vývoji urbanismu. Myšlenky zahradních měst byly nastíněny již utopisty v 18. století. Prvním zahradním městem v novodobém smyslu byl Bedford Park u Londýna (1876 – 77) podle návrhu architekta R. N. Shawa. Největší rozšíření myšlenky zahradních měst však nastalo na přelomu 19. a 20. stol. z podnětu E. Howarda, autora knihy Garden Cities of Tomorrow (Zahradní města zítřka, 1898), popisující město pro 58 tisíc obyvatel, obklopené zemědělským pásem. Roku 1899 byla založena Asociace zahradních měst, roku 1903 založil Howard obchodní společnost “First Garden City Ltd.“, která od roku 1904 zajišťovala výstavbu prvního zahradního města Letchworth Garden City u Londýna podle projektu R. Unwina a Barryho Parkera. Následovala další města, např. předměstí Londýna Hamstead Garden Suburb (1907). Roku 1920 bylo založeno u Londýna zahradní město Welwyn Garden City (L. Soisson). Na evropském kontinentu propagoval zakládání zahradních měst T. Fritsch a H. Muthesius; první zahradní město vzniklo pravděpodobně v Hellerau u Drážďan (od 1908). V Nizozemsku bylo založeno zahradní předměstí Wreewijk u Rotterdamu (G. Moličre). V českých zemích se idea zahradních měst šířila od roku 1910, realizace od 20. let 20. stol. (v Praze Barrandov, Ořechovka, Spořilov, Zahradní město). V USA byl první projekt zahradního města realizován v roce 1928 v Radburnu u New Yorku. Myšlenka zahradních měst někdy zplaněla do podoby vilových čtvrtí bez výraznějšího stmelujícího urbanistického nápadu, ale inspirovala i zakládání měst satelitních.

 

 

 

 

Pokud máte zájem o podrobnější text, hledejte zde : http://www.archinet.cz/index.php?mode=article&art=10641&sec=10019&lang=cz

 

město satelitní – sídlištní útvar v blízkosti velkého města, se kterým jej spojují pevné administrativní a zejm. hospodářské vazby. Název byl poprvé užit zřejmě roku 1919 jako náhradní označení pro zahradní město Welwyn u Londýna. Myšlenka satelitního města byla vyjádřena již Leonardem da Vinci, který navrhoval snížit nezdravou koncentraci obyvatel Milána, ohroženého morovými epidemiemi. Významný je projekt velkého Londýna od L. P. Abercrombieho z roku 1944. Roku 1952 začala na předměstí Helsinek výstavba zahradního satelitního sídliště Tapiola, považovaného za dokonalý příklad prolnutí moderní architektury a přírodního prostředí.

 

Howard, sir Ebenezer (* 29. 1. 1850 Londýn, † 1. 5. 1928 Welwyn Garden City) – anglický architekt a urbanista; autor myšlenky města zahradního. – Ve svém díle zdůrazňuje rozdíl mezi minulostí, současností a budoucností: “Včera: práce a bydlení v zakouřených nezdravých městech. Dnes: práce v nezdravých městech, bydlení mimo. Zítra: práce i bydlení v zahradních městech.“ Spoluzakladatel společnosti Garden City Association (1899), pod jejíž patronací byla připravena výstavba zahradního města Letchworthu.

 

24 - Athénská charta a urbanistický manifest

Teorie architektury

Aténská charta je soubor zásad „moderního urbanismu“, přijatý na konferenci CIAM roku 1933, vydané Le Corbusierem roku 1943 v Paříži. Athénská charta se stala teoretickým základem funkcionalistického urbanismu.

Původně vychází z jednání čtvrtého kongresu CIAM, který se měl původně konat v Moskvě a zabýval se funkčním městem. K tématu se vyjadřovali architekti a urbanisté z celého světa na základě shromážděných jednotných grafických vyjádřeních rozvojových záměrů 33 vybraných měst, zachycených celkem na 200 panelech jednotného formátu. Základní téma připravila holandská skupina CIAM již r. 1931, kdy definovala, že „pojem funkčního města vychází z toho, že forma města je určována jeho základními funkcemi: bydlením, prací, rekreací a je svazující dopravou. Tyto prvky určují formu města …" První tři funkce je třeba scelit do stejnorodých, od sebe však odělených oblastí - zón. Čtvrtá, doprava, předchozí spojuje. Účastníci kongresu se nakonec sešli v létě r. 1933 na lodi Patris II a po plavbě z Marseille do Atén, krátkém pobytu v Aténách a plavbě zpět schválili Zásady, jejichž obsah vyplynul z návrhu jednotlivých delegací a diskusí. Jednotlivá jednání připravoval a řídil C. van Eesteren. Tyto zásady byly označeny jako Aténská charta až r. 1943 ve francouzském vydání, uvedeném J. Girau-douxem. Charta se stala manifestem vyspělého funkcionalistického urbanismu. Jejím nedostatkem byla redukce funkcionalistického pojetí pouze na materiální aspekty a podcenění faktorů psychologických, biologických a společenských.

Přestože zásady Athénské charty nebyly nikdy ve větším měřítku uskutečněny, výrazně ovlivnily vývoj měst dvacátého století.

Při 70. vyročí založené Athénské charty došlo k pokusu o její přepracování a zaktualizování v novou Athénskou chartu 2003.

První část nazvaná Spojené město se věnuje aktuálním problémům měst: sociální smír, občanská angažovanost, multikulturní bohatství, sociální identita, ekonomická diverzita, zdraví a životní prostředí ve městech a energetika.

Druhá část charty vytyčuje 10 pespektiv moderního města:

  • Město pro všechny (boj s vyloučením ohrožených sociálních skupin)

  • Zapojené město (snaha o budování dobrých sousedských vztahů)

  • Bezpečné město (město jako nebojová zóna, potlačování příčin kriminality)

  • Zdravé město (umožnit všem občanům města žít zdravě)

  • Produktivní město (město jako zdroj pracovních příležitostí)

  • Inovativní město (školství, věda a výzkum)

  • Přístupné město (umožnit občanům přístup ke službám bez zbytečného cestování po městě)

  • Ekologické město (principy trvale udržitelného rozvoje)

  • Kulturní město (město jako tvůrce kultury)

  • Město tradic (město jako nositel civilizačních hodnot)

 

Zdroj : wikipedia.org

 

ciam, Congrčs Internationaux d'Architecture Moderne, Mezinárodní kongresy moderní architektury - sdružení architektů prosazujících funkcionalismus. Sdružení bylo založeno roku 1928 na I. kongresu na zámku La Sarraz u Lausanne z iniciativy Le Corbusiera, W. Gropia a švýcarského teoretika S. Giediona. Ideologie CIAM vycházela z kolektivistických a sociálních pozic; východiskem byla radikální myšlenka, že je morální povinností státu zabezpečit levné bydlení a že architektura se posouvá z oblasti umělecké do oblasti sociologické a politické. Na 4. kongresu v roce 1933 byly přijaty teze, na jejichž základě byla později vyhlášena Athénská charta. Po 2. světové válce vyzývali architekti CIAM státy k financování projektů levného bydlení a poválečné obnovy. Na IX. kongresu 1953 v Aix-en-Provence doporučila mladší generace architektů (tzv. Tým X) volnější a organičtější přístup k urbanistickému plánování (opuštění přísného funkčního zónování), než jaký byl dán Athénskou chartou. Tato skupina byla pověřena přípravou X. kongresu v Dubrovníku (1956), kde prosadila myšlenku kontinuity urbanistické kultury a postavila ji do protikladu k necitlivým projevům funkcionalismu. Organizace byla rozpuštěna roku 1959 na kongresu v nizozemském Oterloo.

 

23 - Výrazové prostředky kompozice

Teorie architektury

architektonická kompozice - vzájemná harmonická skladba všech složek stavebního díla i přiměřený vztah jeho užitné funkce, estetických a ideových aspektů. Při utváření architektury je třeba brát na zřetel působení různých prvků, zejména prvků dispozičních (rozvržení architektonických tvarů, architektonických prostorů, architektonických hmot, měřítka; viz též architektonická dispozice), prvků materiálově konstrukčních a prvků výtvarně estetických (rytmus, gradace, rozvržení vztahu horizontálních a vertikálních linií, plastická a malířská výzdoba, světlo a stín), začlenění do krajiny a okolní zástavby (urbanistická kompozice) a podobně. Pro každý typ architektury jsou některé z těchto prvků rozhodující, jiné méně významné. - Jako základní typy architektonické kompozice lze označit kompozici racionalistickou, založenou na pravidelných statických geometrických tvarech a kompozici organickou (rostlou, citovou), v níž se uplatňují pravidelné nebo nepravidelné dynamické tvary, často inspirované přírodou (viz též organická architektura).

Výchozím předpokladem architektonické kompozice jsou přírodní podmínky (podnebí, lidská fyziognomie), společenské podmínky (dobově a majetkově podmíněný životní styl, politické a filosofické ideje a podobně), materiálové a technologické podmínky, dobové estetické požadavky a jako aktivní činitel osobní předpoklady architekta. Tradičním metodickým principem architektonické kompozice je modulace (vytváření souhrnu pravidel pro stanovení základních rozměrů; viz též modul). Již od dob antiky byla patrná snaha o teoretické postižení obecných pravidel (v antice například Iktínos, Vitruvius, v renesanci Alberti, v novověku Le Corbusier) a postupně byly formulovány základní kompoziční prostředky a postupy (kompoziční osa, jádro kompozice, proporce, rytmus, kontrast, symetrie, měřítko, architektonický akcent, barva v architektuře, linie v architektuře ap.); jejich konkrétní cílevědomá aplikace je však vždy problematická (rozpor mezi ideálním a reálným).

 

rytmus – pravidelné střídání alespoň dvou rozdílných prvků, motivů v čase (hudební rytmus), ploše i v prostoru. V architektuře se vytváří pravidelným střídáním architektonických článků (např. arkády), opakováním jednotlivých motivů v kompozici průčelí nebo ve skladbě hmot. Pravidelný jednoduchý rytmus většinou vyjadřuje vážnost a monumentalitu stavby, složitý rytmus často naznačuje určité uvolnění a hravost. Rytmus se uplatňuje rovněž v urbanismu (stromořadí, rozestavění dominant ap.). – Viz též eurytmie.

 

eurytmie – soulad; harmonie jednotlivých částí i celku. Rytmické uspořádání detailů do působivého celku. Eurytmie je podle řecké klasické estetiky přiměřeností (též účelností) věci; věc je krásná, když dobře slouží svému cíli. Viz též rytmus, symetrie. – Z řeckého eu- dobrý, rytmos rytmus.

Logicky však již ve starém Řecku vyvstala otázka, zda např. pancíř vyrobený účelně pro hrbáče je eurytmický. Rozpor se řešil tím, že se začalo rozlišovat mezi krásou pro toho, kdo věc používá a krásou pro toho, kdo se na věc dívá. U Římanů byla tato dvojakost vyjádřena termíny PULCHRUM (věci krásné formou) a DECORUM (věci krásné účelností).

 

harmonie - soulad proporcí, rovnovážná kompozice protikladů, vyrovnanost navozující dojem klidu, míru a řádu. Zejména podle antické estetiky náleží harmonie neoddělitelně ke kráse, což se v praxi projevilo při stanovení kánonů. Za základ viditelné harmonie je obvykle považována hlubší skrytá harmonie světa a vesmíru, popřípadě její odezva v naší duši. - V architektuře vyjadřuje harmonie soulad všech faktorů tvořících stavbu (umělecko-estetický výraz, účelnost, konstrukční jasnost, materiál ap.), v užším smyslu jde o harmonii architektonické kompozice. Zatímco v ostatních druzích umění se využívá i estetického působení disharmonie, v architektuře je disharmonie všeobecně nežádoucí (může však být záměrná - zejm. v postmoderní architektuře). Viz též eurytmie, míra, symetrie.

 

proporce - vzájemný poměrový vztah jednotlivých částí výtvarného díla k sobě navzájem nebo k celku. Významný výtvarný činitel formální výstavby uměleckého díla. Proporce a jejich zákonitosti jsou předmětem nauky o proporcích.

V architektuře tvoří proporční soustavu zejména poměr rozměrů, linií, ploch, prostorů nebo hmoty, výšky, šířky, hloubky. Stavby komponované na základě proporčních vztahů se vyznačují pevným řádem, podle něhož jsou obrysy stavby i její jednotlivé části vzájemně provázány a vytvářejí proporcionální harmonii. Zatímco proporce určují vzájemné poměry velikostí, rozměr stavby je určen měřítkem.

V průběhu dějin se vyhranilo několik různých pojetí proporcí a způsobů vyjádření proporčních poměrů - zejména vyjádření geometrické (pomocí úseček a ploch) a aritmetické (pomocí úměry a zlomků). Cit pro proporce byl patrný již v pravěku (souměrnost a zásada opakování ve výzdobě). Od starověku (již v egyptském umění, zejména však v řeckém antickém umění) se projevovala snaha stanovit ideální neměnné proporce (takzvané kánony), odvozené z proporcí lidského těla. V Řecku byla stanovena základní relativní jednotka poměrové míry (takzvaný modul). Od antiky byla rovněž známa proporce na základě zlatého řezu, jehož princip se užíval od středověku až po klasicismus i později (kubismus, moderní architektura Le Corbusiera). Ve středověku se proporce chrámových staveb opíraly zejména o čtvercovou nebo trojúhelníkovou osnovu (viz též ad quadratum, ad triangulum,), někdy s vepsanými kruhy. Umělci renesance vycházeli z antických proporčních zásad, od období baroka se k proporčním vztahům přihlíželo méně, od 19. století se proporce staly spíše jen předmětem teoretických úvah než praktickou složkou umělecké tvorby. Významným proporčním systémem 20. století je tzv. modulor, odvozený francouzským architektem Le Corbusierem. Stanovení proporcí je velmi přesný způsob jak předávat architektonické informace (šířit styl, způsob stavby atd.) bez nákresů a modelů. Nákresy se až do středověku vypracovávaly zejména u detailů, celek stavby byl odvozován z proporcí. Mimořádná jednotnost např. řeckých chrámů (od pobřeží Černého moře až po Španělsko) je dána právě všeobecným přijetím proporčních pravidel.

 

měřítko - poměr udávající zvětšení nebo zmenšení délek předmětů nebo objektů. V architektuře vyjadřuje velikost stavby vzhledem k jinému objektu. Významný estetický činitel; i když má stavba dokonalé proporce, záleží její estetické vyznění i na měřítku. Přílišné zvětšení měřítka může vést k vulgárnosti i k potlačení člověka, přílišné zmenšení k titěrnosti “domečku pro panenky“. Měřítko odpovídající člověku napomáhá k pocitu uvolnění, bezpečí, domova. Významné je nejen určení měřítka celé stavby, ale i měřítka dílčích tvarů, které vznikají členěním stavby. Nečleněné objekty působí abstraktně, měřítko členěných staveb je lépe rozpoznatelné a porovnatelné se známými rozměry.

 

měřítko relativní (poměrové), vyjadřuje vzájemný poměr (vztah) prvků (hmot) mezi sebou, například malé budovy k velké, budovy k soše před ní stojící a podobně. Prvek, kterým poměřujeme, chápeme jako daný a o známém rozměru. Relativní měřítko tedy uvádí rozměr stavby v závislosti na prvku, jímž měříme; vzhledem k malé soše na nádvoří se budova jeví jako příliš velká, vzhledem k příliš velké soše jako malá. Relativním měřítkem je rovněž modul řeckého chrámu (střední poloměr chrámového sloupu), který určoval v odpovídajících poměrech ostatní architektonické prvky (byl-li průměr sloupu větší či menší, byl i celý chrám se všemi architektonickými články úměrně větší či menší). Proto chrámy různé velikosti mají přibližně stejné proporce (včetně plastiky lidské postavy), a proto, není-li například k fotografii takové stavby přiloženo absolutní měřítko (lidská postava, automobil a podobně), nemůžeme s jistotou rozeznat její velikost. Jde proto o měřítko mimolidské, vyjadřující obecně platné (“božské“) vztahy. Například vchod do velkého chrámu bude obrovský, do malého chrámu nepatrný, neboť jeho velikost vůči průčelí musí být relativně stále stejná. Do stupňovité (schodovité) krépidomy velkých chrámů musely být vkládány stupně (schodiště) dimenzované pro lidské rozměry.

Zatímco při pozorování z dálky člověk vnímá uměřenost forem, při kontaktu z blízka zapůsobí především srovnání s absolutním měřítkem (lidskou postavou): pak bude například Parthenón na athénské Akropoli vyvolávat pocit harmonie a dokonalosti (jeho měřítko je voleno tak, aby se člověk před ním cítil dobře; chrám je pro člověka “dimenzován“), zatímco obrovské helénistické chrámy člověka svým předimenzovaným měřítkem mohou srážet a naopak okrasný chrámek v romantickém parku bude působit titěrně. Zásada relativního měřítka se uplatňovala zejména v antice, renesanci, baroku, rokoku, klasicismu a na antice založených historizujících stylech 19. století. Obdobně působí např. i urbanistický celek chrámu sv. Petra v Římě s Berniniho kolonádou: Vzhledem k úměrnosti všech článků k sobě navzájem nepůsobí celkový pohled na chrám dojmem nadměrné velikosti. Mohutnost kolonády a průčelí si pozorovatel plně uvědomí až tehdy, když vstupuje pod sloupy Berniniho kolonády. Tento “estetický šok“ ještě umocňuje Berninim uplatněný efekt divergence.

 

měřítko absolutní - vyjadřuje velikost objektu vůči pevně stanovené míře (zejména vůči lidské postavě). Zvětšením objektu nedochází k úměrnému zvětšení všech částí, neboť některé architektonické články (tzv. zprostředkující články: okna, dveře ap.) zůstávají normovány pro potřeby člověka. Například velká gotická katedrála není zvětšeninou malého kostela, neboť se mění její proporce - dveře zůstávají stejně veliké, zatímco jejich relativní měřítko vzhledem k výšce stavby je mnohem menší než u malého kostela.

 

architektonická dispozice - souhrn vnitřních funkčních souvislostí stavby; půdorysné rozvržení vnitřních prostor. - Z latinského dispositio uspořádání, rozvrh, osnova. - Architektonická dispozice je ovlivněna požadovanou užitnou funkcí stavby i estetickými zřeteli, podmíněnými slohovými představami, dobovou módou i individuálním zaměřením architekta. Urbanistická dispozice zahrnuje i rozložení a uspořádání jednotlivých staveb v širším měřítku urbanistického prostoru. Graficky je architektonická dispozice zachycena v plánech, popřípadě v projektové dokumentaci. Rozvíjela se v každé slohové epoše, kontinuálně lze její vývoj sledovat v průběhu různých slohů až do konce 18. stol. nejlépe na dispozici křesťanských kostelů, později zejm. na dispozici veřejných staveb. - Viz též architektonická kompozice, architektonický prostor, orientace architektury, půdorysné řešení architektury.

 

22 - Základní principy estetiky

Teorie architektury

Teyssler – Kotyška: Technický slovník naučný, díl IV, Nakladatelé Borský a Šulc, Praha XII, 1929

ESTETIKA stavební – nauka o kráse a umění ve stavitelství

“Hledá zákonitosti krásných staveb, jež vyšší měrou vzbuzují v umělecky vytříbeném současníku libost, uspokojení, uvolnění a náladu.Při tom snaží se redukovati složitý dojem stavby na zákonité spolupůsobení jednodušších prvků, jež nelze často definovati, nýbrž toliko na ně poukázati, jejich vlastnosti vyčísti a přesně popsati, např.: soulad pohledový, harmoničnost, dojem ukončeného celku, charakter odpovídající okolí, princip přehledné členitosti, jasné, souladné a rytmické uspořádaní hmot podle vnitřních prostorů, barevnost, nálada vlastní celku a m.j. K důležitým podmínkám krásy patří i pocit bezpečnosti, účelnost řešení půdorysného, vhodné použití a uplatnění stavebního materiálu, dokonalost a účelnost konstrukce aj. Z pouček estetiky stavební odvozuje praktické důsledky nauka o stavební kompozici. Pravidla estetiky stavební nejsou ztrnulá beze vší výjimky pro tvořícího architekta, jsou to poznatky relativní, mění se s vkusem doby i novými metodami stavebními, ale v běžné praksi určují směrnice (krajní účelnost, technickou dokonalost, jednotnost prostorového řešení, žádné detaily, barevnost), jež slouží dobře k vyvarování hrubých chyb.

Literatura: Nejedlý: Hostinského estetika, Praha, 1921. Wagner: Moderní architektura, Praha 1910.

Kolektiv: Všeobecná encyklopedie, díl 2, Diderot, Praha, 1999

ESTETIKA – nauka o estetičnu

( estetično - základní kategorie estetiky vztahující se k lidské schopnosti poznávat, tvořit a hodnotit z hlediska vnímání krásy, ošklivosti, harmonie apod. Estetično v sobě zahrnuje jak kladný, tak i záporný prvek esteticky vnímané reality. Pojem = krása = koresponduje pouze s kladnou hodnotou estetična.)

Souhrnný pojem pro vědu o estetické činnosti člověka, který vnímá formuje a hodnotí svět z hlediska vzájemného poměru krásy, ošklivosti a dalších estetických kategorií. Původně filozofická disciplína, postupně se vyvíjející v samostatnou vědu. Prolíná se s teorií umění, avšak není s ní totožná, neboť se zabývá i mimouměleckými oblastmi estetična. Estetiku jako filozofickou disciplínu (vědu o kráse) založil A.G.Baumgarten (*1714 +1762), některé estetické pojmy a teorie však byly formulovány již v antice (=extáze, =harmonie, =katarze, =symetrie aj.) Platón vysoce hodnotil krásu, která je smyslovým zjevením ideje dobra. Aristotelés se zaměřil zejména na zkoumání umění samého a důkladně rozpracoval teorii nápodoby. Velký význam má krása v učení Plótínově. Na počátku středověku Augustinus přejímal princip jednoty v rozmanitosti a učil, že všechna krása pochází od Boha. Aktivní roli subjektu v estetickém soudu zkoumal I.Kant. Hegel definoval estetiku jako “filozofii umění”, smyslová krása je pro něj projevením absolutní ideje, v umění se člověk pozvedá k absolutnu. V 19. a 20. stol. Vznikaly estetické proudy kladoucí důraz na iracionální aspekty estetického vnímání a tvorby (A.Bergson, B.Croce, W.Dilthey) i školy zaměření pozitivistického. Psychologická estetika klade důraz na introspekci a analýzu prožitku umělců (S.Freud aj.), sociologickou estetiku představuje např. H.Taine a M.J.Guyau. Značného vlivu nabývá škola fenomenologická (M.Geiger, R.Ingarden). Srovnávací estetika zkoumá vztahy mezi jednotlivými druhy umění, strukturální estetika zkoumá jeho formy a struktury.

esteticismus - pojetí umění jako tzv. čistého; umění pro umění. Umění je považováno za nejvyšší skutečnost, absolutní hodnotu; vše je podřízeno kráse a jejím zákonům. V architektuře se projevuje převahou estetické funkce nad funkcí praktickou (často v secesi, Art-Deco).

estetická norma – obecně přijímané měřítko určující vztah jedince i společnosti k různým estetickým skutečnostem z hlediska estetických kritérií. Je dobově i místně podmíněna, některé základní estetické normy však mají všeobecnou a dlouhotrvající platnost. Na pozadí estetických norem bývá v průběhu soudu estetického věcem přisuzována estetická hodnota. Přílišné, rigorozní trvání na určitých estetických normách se projevuje v akademismu.

estetický soud – výsledek duchovní a emocionální činnosti člověka, jenž posuzuje svět z hlediska estetických kategorií. Imanuel Kant tuto činnost nazývá soudností. Kvalita estetického soudu je podmíněna individuálním založením (vkusem) i dobově podmíněnými normami estetickými. Na rozdíl od soudu estetického, který vypovídá o estetických hodnotách, které přisuzujeme objektu (toto je krásné, vznešené ap.), soud vkusový vyjadřuje vztah subjektu k pozorované skutečnosti (toto se mi líbí, nelíbí ap.). Vzhledem k tomu, že v obou typech soudů je ve větší či menší míře zastoupen subjektivní prvek, někteří teoretici tyto dva soudy ztotožňují. Soudy estetický a vkusový se odlišují od soudu logického, který je věcný a relativně objektivní (má předmět). Vzhledem k tomu, že architektura není čistým uměním, neboť má praktickou funkci, provází v jejím případě estetický soud výrazně i mimoestetické souzení (funkčnost díla ap.).

 

estetika antického Řecka- Řecká klasická estetika byla kanonická (viz též kánon), chápala proporce matematicky (viz též modul), upřednostňovala organické formy (nejvyšší krása se projevuje ve formách a proporcích živých bytostí, zejm. člověka; viz též měřítko). Byla realistická a zároveň ideální; snažila se o umění ve shodě s rozumem (reprodukovat přírodu tak, jak ji člověk vidí, ale zároveň ji reprodukovat podle obecných zákonů rozumu). Krása (to kalon) byla chápána v jednotě estetického a etického přístupu ke světu (krásné je dobré), základními estetickými kategoriemi byla míra, harmonie, eurytmie. Harmoničnost však neznamenala pro Řeky klasického období dokonalou symetrii, neboť ta neodpovídá přírodě. Zejména v architektuře museli Řekové z estetických důvodů připustit drobné odchylky (korekce) od matematických proporcí a geometrických tvarů; museli tedy respektovat nejen obecná geometrická pravidla, ale i zákonitosti lidského vidění (úsilí vyhnout se optickým deformacím; viz též iluzionismus). V helénistickém období se estetické normy rozvolňovaly, docházelo ke kombinacím stylů, k inovacím, byl kladen mnohem větší důraz na působivost a obrovité rozměry architektury, která již nebyla pouze ztělesněním estetických (etických) pravidel krásy, spojených s téměř naučným charakterem výzdobných programů, ale též vyjádřením moci, přepychu a osobitosti stavebníka.

 

Římská estetika vycházela z estetiky řecké (helénistické) a nebyla příliš původní. V pojmu krásy se zřetelněji než v Řecku rozlišovalo mezi formou a účelností; tato dvojakost byla vyjádřena termíny PULCHRUM (věci krásné formou) a DECORUM (věci krásné účelností). Zachovalo se teoretické dílo Vitruviovo, které se stalo významným pramenem pro poznání antické architektury. Velká moc a bohatství říše vytvořily podmínky pro okázalou a monumentální architekturu. Protože římské náboženství bylo úzce vázané na stát a neumožňovalo občanům plnou citovou účast, spočívalo těžiště římské architektury hlavně v civilních stavbách. Předpokladem pro budování monumentálních staveb byla dokonalá státní organizace, která mohla plně využít i velkou masu otroků, kteří poměrně snadno zvládali nenáročnou stavební techniku litého zdiva.

 

myšlenkový svět a estetika romantismu - Počátky romantismu souvisejí s odtržením umění od přítomnosti a nostalgickým zaměřením k minulosti, přírodě ap. V 18. stol. se rozvíjel preromantismus, jehož ideje byly nejvýrazněji vyjádřeny J. J. Rousseauem. Ve stejné době vzrostla móda soukromého sběratelství, již nikoli ve smyslu renesančního a manýristického sbírání kuriozit, ale ve smyslu zpřítomňování minulého světa. Vlastní romantismus byl z velké části výrazem zejm. severského, “antistředozemského“ ducha (J. W. Goethe) a rozrušoval soustavu hodnot, které přineslo osvícenství a neoklasicismus poslední čtvrtiny 18. století. Byl povzbuzen revolučním děním 1. poloviny 19. stol., atmosférou vzdoru a vírou v lidskou výjimečnost i romantickým vlastenectvím (Německo, české země aj.). Oproti neoklasicistním výtvarným pravidlům upřednostňovala estetika romantismu tvůrčí svobodu umělce, proti racionalismu stavěla cit (J. J. Rousseau), vášně, imaginaci a vůli, proti ideálu antiky vyzdvihovala hodnoty středověku, proti idealizaci požadavek opravdovosti, proti abstraktnímu pojetí člověka zdůrazňovala konkrétního jedince (mj. zájem o lidskou psychiku; Maine de Biran), oproti obecnému pojetí lidství ideu národa (J. G. Herder). Základními estetickými pojmy byla malebnost, pitoresknost a heroičnost.

S romantickými idejemi se dostávala stále více do konfliktu soudobá společnost, založená na tovární výrobě a tržních vztazích. Výrazem odporu k této společnosti je zejm. ve 2. polovině 19. stol. romantický únik do idealizované minulosti, popř. do idealizované atmosféry Orientu ap., ale i např. anglické hnutí Arts and Crafts, předznamenávající v několika směrech moderní architekturu.

 

strojová estetika - estetická koncepce ve 20. stol., inspirující se moderní technikou. V architektuře byla formulována na počátku století H. Muthesiem (Maschinenstill). Strojová architektura nemá být v ničem omezena staršími estetickými ideály a má se zabývat pouze funkcí stavby. Byla rozpracována v projektech futurismu a konstruktivismu (ocelová táhla, přiznaná kola výtahů, antény ap.), zčásti i funkcionalismu. Strojové estetice je blízká i tzv. nautická a aerodynamická architektura, inspirující se formou zaoceánských parníků a letadel (kulatá okna, typická lodní zábradlí ap.). Po obsahové stránce byl technikou inspirován Le Corbusier (“dům je stroj na bydlení"). Inspirace strojovou estetikou (a technikou obecně) je patrná i v high tech architektuře (ovlivněné mj. konstruktivismem).

 

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 Další > Konec >>

Strana 1 z 3

Partneři webu :

 

Tip na ceník plastových oken od českého výrobce Oknoplastik.cz

 

Luxusní novostavby Praha od Finep.

 

Výhodné byty Praha, to je Sekyragroup.

 

Dřevěná eurookna Slavona.

 

Moderní vstupní dveře pořídíte výhodně od českého výrobce PERITO.

 

Do vašich oken doporučujeme venkovní žaluzie od výrobce K-system!

 

Vyberte si nové byty v Praze k bydlení, nebo na investici.

Anketa

Chcete více článků ze sekce: